Klenoviceokres Tábor
Druhá polovina šestnáctého století přináší také věřícím Soběslavi a Soběslavska rychlou náboženskou diferenciaci a změny.
Druhá polovina šestnáctého století přináší také věřícím Soběslavi a Soběslavska rychlou náboženskou diferenciaci a změny. Počet katolíků se kvapem snižuje a roste množství jinověrců, především českých bratří, jsou tu staří kališníci, protestanti, mikulášenci i jiní sektáři. Petr Vok, který sám přestoupil na víru bratrskou, dosazuje do soběslavských kostelů kněze víry podobojí. I když ne vždy. A tak tu jsou v obou kostelech bohoslužby jednou ty a po druhé ony -katolické, podobojí, dílem evangelické. Čeští bratři své bohoslužby v kostelech nekonali, ale scházívali se k nim po domech.
Kdo z klenovických poddaných odpadl od katolické víry a kdo jí zůstal věren, zjistit dnes nelze, ale další události a fakta nám napovídají, že převážná většina z nich, ne-li úplně všichni, víru katolickou opustila. I v samotné Soběslavi jinověrci nabývají převahy a dochází i ke střetům s katolíky. Odráží se to ve skutečnosti, žena svatého Havla roku 1610 z města odešel poslední katolický farář a přišel sem kněz podobojí.
Toho roku však dochází v nedalekém Pasově k událostem, které brzy hrozily překročit naše hranice a zasáhnout především jižní Čechy. Pokoření, které císař Rudolf II. utrpěl ve sporu s Matyášem, chtěl pomstít pomocí mladičkého arciknížete Leopolda, designovaného biskupa pasovského. Proto začal Leopold v lednu 1610 najímat vojsko, které se shromažďovalo u Pasova, a začátkem dubna tu již stála armáda čítající deset tisíc žoldnéřů, pěších i jízdních, národnosti německé, české, francouzské a valonské, podle víry katolíků i protestantů.
Vojsko zatím leželo u Pasova nečinně, ale malé biskupství již bylo od něho vyjedeno a k řádnému zásobování žoldnéřů nebylo peněz. Vyhladovělé, špatně oblečené a neplacené vojsko hrozilo vzpourou. Nezbývalo proto, než ho rozpustit nebo přemístit jinam - to znamenalo do Čech. Nastala bezvýsledná jednání o tom, kdo náklady na vydržování vojska zaplatí.
Protože jižním Čechám hrozilo od Pasovských nebezpečí největší, začala se tu shromažďovat vojenská hotovost, která by se jim postavila do cesty a zabránila v jejich postupu. Připravilo se i vojsko našeho kraje - Bechyňského - které se na podzim roku 1610 v počtu asi přes dvě stě mužů položilo kolem Soběslavi a pobylo tu asi tři neděle. Důstojníci se ubytovali ve městě, prostí vojáci v okolních vesnicích. Tak například v Klenovicích jich měli dvaadvacet, hotových peněz jim dali 18 kop a 42 krejcarů, za stravu 15 kop a 12 krejcarů. Podobně bylo i v jiných vesnicích Soběslavska. Po třech týdnech se krajské vojsko hnulo pryč.
A pak v lednu 1611 se stalo nejhorší. Pasovské vojsko se vhrnulo do Čech, aby tu na císařských statcích čekalo na výplatu. Přes Budějovice, kolem Soběslavi táhli Pasovští na Planou a Tábor ... a dále ku Praze. Lid je musel zásobovat, "z příbytků jeho ho vyhánějí, bijí, nic neplatí". Znovu je proti Pasovským sháněno vojsko, na něž musí Soběslav a poddaní v jejích vesnicích přispět, a to devíti denáry z jedné kopy šacuňku. Museli tedy dát i Klenovičtí.
Teprve v červnu 1611, když dostali vyplaceny dlužné peníze, rozhodli se Pasovští složit zbraně a odejít z Čech. A tak poddaní znovu platili.
Tehdy nikoho ani nenapadlo, že brzy nastane trápení nesrovnatelně větší, které se právem i poddanému lidu v Klenovicích bude zdát doslova nekonečné. Začalo po známé pražské defenestraci v květnu 1618, když v červnu na Soběslavsko přitáhla neukázněná česká vojska Thurnova, pokračovalo příchodem vojáků císařských a znovu armády české a pak znovu císařské. Nemilosrdní byli jedni i druzí. Katolíci i nekatolíci, vojska císařská i česká. Již koncem roku 1619 byla většina vesnic kolem Soběslavi vypálena a téměř liduprázdná, neboť jejich obyvatelstvo, pokud nájezdy vojsk přežilo, rozuteklo se do okolních lesů. Ale město Soběslav přes mnohé výhrůžky a napomenutí nejvyššího velitele císařských vojsk Baltasara Marradase se rozhodlo od podpory českých nekatolických vojsk neustoupit. Situace se však rychle změnila po prohrané bitvě na Bílé hoře - 8. listopadu 1620. Již za týden po ní, 15.listopadu1620, Soběslavští, prý "po vnuknutí božím jednomyslně usoudili", že bude dobře, aby "pod milostivou ochranu Jeho císařské Milosti se dali", což v dopise do Budějovic hned napsali. Jen o jedno v něm Marradase prosili: aby při evangelickém náboženství zůstati mohli.
To bylo v neděli. Již v úterý 17. listopadu přitáhl Marradas s částí svého vojska k Soběslavi. Slibovali Soběslavští, sliboval i Marradas. Od té doby se stala Soběslav střediskem vojsk císařských, která pak vedla odtud (tedy přes Klenovice) dlouhé a dlouho neúspěšné výpady proti Táboru, jenž zůstával v rukou českých stavovských vojsk.
Město Soběslav bylo pro císařské povinno opatřovat stravu i peníze, ošetřovat raněné i nemocné, což stálo tisíce a tisíce kop. Soběslavští měšťané a radní brali pro císařské všude - i v blízkých vesnicích, i na okolním zboží, které jim nepatřilo.
Útoky jedněch i druhých, císařských proti Táboru a Táborských proti císařským trvaly přes zimu a příští léto. Po kraji se rozhostila nepředstavitelná bída. Kradli nejen vojáci, ale i různí lotři, kteří se usadili v kraji. Ale nejen to. Soběslav byla povinna proti Táboru poslat i své muže - z města každého třetího, ze svých vesnic každého pátého. Teprve až po roce, v pozdním podzimu 18. listopadu 1621, byl Tábor Marradasem dobyt a rozbořen.
Marradas zpočátku Soběslavským sliboval mírné zacházení a ochranu, ale i tentokrát se ukázalo, že sliby jsou chyby. Naopak všechny její statky "hned k ruce císaře byly jaty" a byly dány ke správě hraběti Slavatovi. Tím i "dvůr poplužní s poplužím ve vsi Klenovicích s ovčínem" a ves "celá Klenovice" byly Soběslavi zkonfiskovány a přešly do rukou Slavatových.
Postupně nastával i útlak náboženský. Již v roce 1621 byly v Soběslavi konány bohoslužby dvojí - u svatého Víta katolické, ve velkém kostele evangelické. Ale už roku příštího odchází z města kněz evangelické víry a bohoslužby se konají jen katolické. Tak to postupovalo dál a dál. Většina mužů soběslavských postupně "dobrovolně" přijala víru katolickou jako víru jedinou, ale manželky některých z nich dále setrvávaly na své víře evangelické. Obdobné problémy byly s poddanými i okolních vesnic - asi též s klenovickými.
Aby "úplná katolická obroda" byla provedena jednou provždy a důkladně, byli do Soběslavi roku 1626 vysláni dva kněží - misionáři z Tovaryšstva Ježíšova, Adam Kravařský a Jan Antali. Práci těžkou již neměli. Muži, jak již víme, podrobili se ochotně, přičemž dvacet jejich manželek a dcer, které odmítly stát se katoličkami, bylo vsazeno do vězení a pak po několika dnech následovaly své manžele a otce. Ve výroční den bělohorské bitvy 8. listopadu 1626 byl o výsledku misie sepsán protokol se stovkami a stovkami jmen těch, kteří se v Soběslavi "za času této komise zase k Bohu navrátili". Kdo by v seznamu zapsán nebyl, nebo "se neprokázal, že je pravým synem církve katolické", ... nesměl používat "práva města Soběslavi". Na konci seznamu "dobrovolně" navrácených do lůna církve jsou uvedena jména opět věrných oveček církve svaté z vesnic: Zvírotice, Zahoří, Chlebov, Klenovice, Čeraz, Lhota Rybova, Nedvědice, Lastiboř, Skalice, Debrník, Mokrej, Lhota Hrušova, Zaluží, Radimov. U Zvěrotic a Klenovic je seznam nejdelší. V naší vesnici obsahuje těchto čtrnáct jmen:
Havel Petrů, Václav Ryba, Kryštof, Havelka, Novotný, Bartoloměj Machů, Jan Polák, Dorota Petrová, Markéta Hájková, Kateřina Havelková, Dorota Kryštofová, Anna Poláková, Lidmila Machová, Mandalena Novotná.
Tento seznam z roku 1626 dokazuje nejen násilně provedenou rekatolizaci na Soběslavsku, ale můžeme z něho vyčíst i nízký počet osídlených poddanských usedlostí v jednotlivých vesnicích. V Klenovicích jich bylo nejvíce osm. A přitom utrpení poddaných roku 1626 zdaleka nekončilo. Naopak válka, která později dostala jméno třicetiletá, pokračovala. Další a další "vojáci brali vše, do komor se dobývali, truhly vylupovali, všechno pobrali. S lidmi nekřesťansky zacházeli." Vesnice městské "dílem pusté a prázdné jsou ... lidé z nich rozeběhli. A tak ty vesnice pusté a v nich dvory pokažené zůstávají ...".
Skončená násilná rekatolizace měla však přece jen jeden "klad" - v roce 1628 císař městu Soběslavi vrátil všechny jeho konfiskované statky a stvrdil stará privilegia. Tak se i Klenovičtí vrátili do područí Soběslavských, kteří vůči poddaným svých vesnic ukázali tvrdou ruku zaváděním nových robot a poddanských povinností.
Vyprávím-li o Klenovicích a třicetileté válce, pak nemohu nevzpomenout jakéhosi střetnutí švédských a císařských vojáků, ke kterému prý došlo na území naší obce a o kterém se nacházejí krátké zmínky v různých vlastivědných časopisech. Ve většině z nich se píše toto:
"V trati Na příčných na plochém kameni je vytesán kříž, puška a širočina. Na tomto místě prý jsou pohřbení Švédové ze třicetileté války."
Více jsem nikde o uvedené bitvě a památném náhrobním kameni v trati Na příčných nemohl vypátrat. Žádný takový kámen v Příčných jsem nejprve nenašel. Teprve později jsem jej objevil v soběslavském muzeu, kam jej Klenovičtí odvezli v sedmdesátých létech našeho (dvacátého) století. Z muzea jsme jej 12.11.1985 převezli a postavili na klenovickou náves. O existenci kamene na Příčných, což je nedaleko potůčku mezi Roudnou a Klenovicemi (na klenovické straně), velmi dobře věděl i významný klenovický rodák Václav Petrů. Muž vzdělaný, o kterém si později ještě povíme něco bližšího. Zatím snad stačí upozornit, že jeho pamětní deska je vsazena do průčelí jeho rodného domu v Klenovicích číslo 36.
Václav Petrů domnělou bitvu i kámen popisuje ve své povídce, kterou uveřejnil na pokračování v časopise Budečská zahrada (ročník 19, díl 2., roku1888). Jejím hlavním hrdinou je Blažej Havránek, nekatolík vyhnaný po Bílé hoře z vlasti, který se pak vrátil se Švédy do Čech a bojoval na jejich straně proti vojskům katolického habsburského císaře. Přestože událost je v Petrově podání jen pověstí, přečtěme si výňatky z jejího závěru:
"... Bylo k večeru; slunce zašlo a teplý večer letní rozkládal se nad přírodou. Povoz s vojskem císařským přijížděl zvolna po cestě hrbolaté, kamenité; průvodčí jeho doufali, že dorazí ještě, nežli slunce zapadne, na pohodlný nocleh do Soběslavi. Někteří z jezdců císařských předjeli povoz penězi obtížený, jiní zůstali vzadu, někteří zase jsouce stálou jízdou unavení, slezli s koní a kráčeli pěšky. V té krajině se již nenadáli nebezpečenství žádného.
Přijeli na rozhraní obce Roudenské a Klenovické, kde se říká až dosud v Kamenným, přebrodili se přes neveliký potůček čisté, jasné vody, popojeli rovinou, jež se napravo daleko rozkládala, nalevo pak se brali pod kopcem, tehdáž ovšem ještě lesem porostlým, nyní pak dávno v pole proměněným. Minuli se lesa a vjížděli na bujné lučiny, z nichž tak líbezná vůně vycházela, že by se tu byli rádi zastavili a sobě pooddechli, kdyby nastávající noc nebyla nabádala ku pospěchu.
Vtom vyrazil na ně z lesa po straně levé Blažej se svou družinou; vůz byl císařským po prvním útoku odňat. Vznikla prudká seč, v níž se císařští statečně drželi; za ustavičného boje couvali do luk, kde se Švédy se tak prudce srazili, že byl boj v kratinké době rozhodnut. Císařští byli přemoženi, ale také na straně švédské byly ztráty veliké - mezi padlými byl sám náčelník. Klesl nejprve pod ním kůň, načež byl Blažej několika ranami proklán.
Vrátil se do vlasti, aby v ní našel hrob.
Třetího dne po bitce pohrobili občané Klenovičtí padlé vojíny, císařské i švédské, s Blažejem Havránkem do společného hrobu na lukách Příčných, jejž vykopali v těch místech, kde položili životy své.
Plukovník Atterbom (švédský), velitel posádky pelhřimovské, upřímně želel věrného přítele Čecha a rozkázal v ta místa, kde padl a byl pohroben, postaviti kámen, na který dal hrubým dlátem na věčnou paměť vytesati vojenskou četu, mající v čele statečného jezdce na bujném komoni, jak žene útokem na veliký povoz, do něhož bylo zapřaženo šest koní.
Kámen na společném hrobě Blažeje Havránka a padlých vojínů císařských a švédských v seči na Příčných lukách nedaleko Klenovic až dosud se zachoval, jen že z postav na něm vytesaných vyzírá již jen neurčitě podoba jezdce a vozu nákladního; vše ostatní strávil čas s pomocníky svými deštěm a sluncem...
Když jsem jako malý hoch s druhy svými u kamene toho sedával a usiloval okem nezkušeným vypátrati, co na omšelé ploše v rysech neurčitých jest vytesáno, vypravovávali tehdáž staříkové, že byl v těch místech před dávnými časy přepaden a zabit vozka veza do Prahy předrahý náklad.
Kdy a jak se to událo, nevěděl již nikdo."
Tolik Václav Petrů. Sice vyvrací tvrzení vlastivědné literatury o kříži, širočině a pušce vytesaných do kamene, ale dále jej dává do souvislostí s třicetiletou válkou. Já osobně se ale nyní domnívám, že obsah povídky si Petrů zcela vymyslel, že kámen s třicetiletou válkou neměl nic společného a že žádná bitva u Klenovic tehdy nebyla.
Třicetiletá válka znamenala pro českou zemi nepředstavitelnou pohromu. Kraj kolem Veselí, Soběslavi a Tábora byl několikrát opakující se válečnou vřavou postižen nejvíce. Trvalo dvě stě roků, než se země a její lid pozvedli k novému rozvoji.
To, že i Klenovice byly třicetiletou válkou krutě postiženy, můžeme vyčíst ze záznamů berní ruly, což byl první soupis venkovského a městského obyvatelstva a jeho majetkového a sociálního složení, provedený úřady v roce 1654 v celých Čechách. Berní rula tehdy zařadila veškeré vesnické obyvatelstvo do tří kategorií:
Rolníci - sedláci hospodařili na gruntech s patnácti až stem (ale i více) strychy polí, menší rozlohu obhospodařovali chalupníci a ještě menší domkáři - zahradníci. Tolik o berní rule všeobecně. Avšak podrobné záznamy berní ruly z Bechyňského kraje, kam patřily i Klenovice, se nedochovaly. Přesto přece jen na Bechyňsku z berní ruly něco zůstalo: sumáře. Podle nich sice nepoznáme, jak se jednotliví poddaní v roce 1654 v Klenovicích jmenovali a jak velká byla rozloha jejich polí, kolik vozů sena ročně sklízeli, kolik měli koní, sviň a krav, kolik strychů seli na podzim a kolik na jaře, kolik polí nechávali každoročně ležet ladem, jak bychom věděli, kdyby se berní rula zachovala celá, ale z jejího sumáře se přece jen o Klenovicích dovíme tyto důležité údaje:
V roce 1654 tu byli:
Údaje sumáře berní ruly jsou sice strohé, ale přesto velmi zajímavé. Především z nich vyčteme, že v Klenovicích v roce 1654 bylo pouze pět selských dvorů obsazených hospodáři, přičemž dalších šest klenovických poddanských hospodářství bylo pustých. Tato skutečnost je nejlepším dokladem toho, jak těžce byla naše vesnice postižena válečnou hrůzou, když více než polovina dvorů byla vypálena, zničena, zruinována a jejich majitelé se pravděpodobně konce války vůbec nedožili. Přitom navíc nelze tvrdit, že oněch pět osazených stavení válkou postiženo nebylo, že na nich sedící poddaní též válce nezaplatili daň v podobě životů a zplundrovaného majetku.
Abychom lépe pochopili majetkové a sociální poměry v Klenovicích, je snad třeba vysvětlit pojem strychu: Semeno, které se vyselo na určitou míru pole, nazývalo se násevkem nebo také výsevkem. Asi 93 litry násevku byl strych (dříve také korec - kořec). Strych tedy byl původně mírou dutou. Teprve potom se poli osetému obilím z jednoho strychu (korce) říkalo též strych. Takovýto strych měřil různě - přibližně však kolem 2.877 m2. Další velmi často používanou mírou byl lán, který měl šedesát strychů. Při posuzování velikosti poddanských usedlostí si však také musíme uvědomit, že každoročně byly osévány přibližně jen dvě třetiny polí, zatímco jedna třetina vždy ležela ladem. Také výnosy obilí byly tenkrát nízké. Přibližně jen pětkrát až sedmkrát větší než násevek.
Z roku 1674 pochází další velmi významný dokument - seznam, který od skončení třicetileté války poprvé vyjmenovává všechny klenovické poddané - muže, ženy i děti. Celkem třiašedesát obyvatel. Na jednotlivých staveních jsou se svými rodinami zapsáni:
Řehoř Petrů, Vít Bednářů na Machovým, Lukáš Novotný, Pavel Ryba, Václav Polák, Matouš na Havelkovým, Pavel Kryštoff, Matouš na Krištoffovým, Lukáš Mráz, Martin Hájek na chalupě Václav Havelka. Dále je tu Jakub, Jan Hrubeš - pacholek, Jiřík - syn po Markovi, Jiřík Pastejř.
Druhá polovina sedmnáctého století byla pro český národ nejen dobou největšího temna, ale i dobou nejtužšího nevolnictví a poddanství. K tomu, aby mohly vrchnost i stát řádně využívat poddaný lid, potřebovaly mimo jiné i přesnou evidenci poddanských stavení a výměry půdy k jednotlivým dvorům a chalupám přináležející. I proto jsou zaváděny a s pečlivostí vedeny gruntovní knihy, v nichž je o Klenovicích učiněn první zápis roku 1686 a poslední po stopadesáti letech - ve třicátých letech devatenáctého století. Vypsal jsem z nich tyto základní údaje, které nám dávají představu o klenovických hospodářích ke konci 17. a počátkem 18.století:
Pro ty, kdo znají Klenovice současné doby, a hlavně doby nedávno minulé, jsou výše uvedená příjmení převážně dobře známá. Příjmení Ryba, Petrů, Polák (všimněte si, že tu byl již v 15. - 16. století), Soukup, Flíček, Hájek, Molík ...žila v Klenovicích po staletí a zachovala se na hospodářstvích až do poloviny 20.století. Každý ještě nedávno věděl a někdo ví ještě dnes, kde je u Rybů, Poláků, Petrů, Hájků, Soukupů, Flíčků ...
Avšak při této příležitosti cítím nutnost vysvětlit, že až do 18. století se nezískávalo příjmení děděním z otce na syna, ale že ho poddaní přebírali od gruntů, na kterých žili. Na příklad přiženil-li se syn Petrův na grunt Ryby, získal příjmení od gruntu Rybova. Nebo jestliže kdokoli koupil grunt třeba Soukupův, převzal i příjmení Soukup. ...Takže ti, kdo hospodařili na příklad na gruntu Polákově a nesli po staletí jméno Polák, nemuseli být potomky onoho Poláka, který je uveden v Klenovicích již v 15. - 16. století.
Nyní se asi zeptáte, proč tomu tak bylo? Z jednoduchého důvodu: Chalupy a grunty s půdou byly pro tehdejší lidi a jejich život ze všeho nejdůležitější - rozhodující. Byly rozhodující i pro stát a vrchnost, které daně, dávky, robotní povinnosti .... rozepisovaly na chalupy a selské grunty, nikoli na osoby. Vrchnost a stát nezajímala jména poddaných, ale míra povinností, které ležely na gruntech, a musel je každý, kdo na nich seděl, plnit. Proto grunty nesly stálé jméno (například grunt Ryby - nebo Rybův či Rybovský) a lidé měnili svá příjmení podle nich. Křestní jména dostávali při křtu.
Partneři - svazky - projekty
Kde nás najdete?
