19. století

S koncem osmnáctého a s počátkem devatenáctého století přichází i do vesnic kolem Soběslavi znovu trápení, které vždy provází válku a příchod vojsk do kraje. V pátek 25. října 1799 táhla naší vesnicí spojenecká vojska ruská, vedoucí spolu "s námi" boj proti francouzskému Napoleonovi. Jejich příchod do Soběslavi byl slavný, vítání se zúčastnilo kromě představených města a obyvatel i dvacet pět chlapců široko daleko známé žákovské kapely učitele Wolfganga Wiedemanna z Hlavatec. Rusové se pak na krátkou dobu usadili v nedaleké Plané, kde nejeden z nich i zemřel.

V roce 1805 přitáhli na Soběslavsko Napoleonovi grenadýři. Městu i obcím bylo nařízeno Francouze živit a dát jim vše potřebné. Sotvaže Napoleonovi vojáci 27. prosince odešli, přijela bavorská kavalerie a ležela tu po tři dny do 30. prosince. Za dva dny nato, 1. a 2. ledna 1806, táhli od Tábora přes Klenovice další tři regimenty Bavorů. V roce 1808 měli naši předkové možnost poznat ležení dalších vojsk.

Následující léta devatenáctého století přinesla lidu Soběslavska a tím i Klenovickým mír, ale jejich život byl i nadále naplněn dřinou a nedostatkem. Rozvoj výrobních sil postupoval stále velmi pomalu. Tak na příklad k obdělávání polí ještě tehdy používali klenovičtí poddaní brány pouze s dřevěnými hřebíky a jen jeden z nich měl vůz okovaný železnými obručemi. Tímto majitelem jediného okovaného vozu byl klenovický rychtář Václav Flíček, zvaný Ryba, z čísla 37 (ještě v 18. a v první polovině devatenáctého století měly klenovické domy jiná čísla než dnes).

Vyslovil-li jsem Flíčkovo jméno, nezbývá mi nic jiného, než říci o této rodině, kterou považuji v historii Klenovic za velmi významnou, několik dalších faktů: Václav Flíček, syn Josefa Flíčka, známý v Klenovicích jako Ryba, se narodil roku 1788 a byl majitelem dosti velkého hospodářství, ke kterému patřilo několik domů - především asi hospodářství, které je dnes označeno číslem 34, jež bylo centrem Flíčkova majetku a sídlem jeho hospodářů. Václav Flíček se v druhém desetiletí devatenáctého století oženil s Annou Novotnou z Klenovic číslo 40. Spolu přivedli na svět tři syny. Nejstaršího Jana (narozen 11.6.1817), Josefa a 11. dubna 1822 Vojtěcha, který z nich byl asi nejmladší. Dva ze jmenovaných synů Václava Flíčka - Jan a Vojtěch - pak v příštích desetiletích rozbouřili hladinu tehdy poklidného života naší vesnice. Zvlášť nejmladší, Vojtěch, se svým životem buřiče vryl hluboko nejen do myslí současníků, ale i do dějin Klenovic. O tom si však podrobněji povíme až později. Zatím se krátce zastavíme u nejstaršího z Flíčkových bratří - u Jana

Václav Flíček - Ryba se rozhodl svého prvorozeného syna dát vystudovat. Jan navštěvoval německou a latinskou školu v Jindřichově Hradci, studoval v Budějovicích. A když pak ve čtyřicátých letech devatenáctého století v Budějovicích dokončil studia bohosloví a stal se knězem, na jeho vysvěcení a první mši v soběslavském kostele se dostavila nejen celá Soběslav, ale i její okolí. Radost a hrdost Flíčkovy rodiny byly nezměrné. Protože stát se knězem znamenalo tehdy čest i pýchu, se kterou se honosila celá rodina i příbuzenstvo. Stejně tomu bylo u Flíčků - Rybů.

Ale Flíčkovi synové byli vychováni jinak než ke slepé poslušnosti církve a rakouského pořádku. To se potvrdilo velmi brzy. Mladý kněz Jan odchází do Počátek a hlavní pozornost tu asi nevěnuje kostelu, ale věcem jiným. Poměry v církvi i v říši ho dusí. Jan působí především v duchu vlasteneckém, v němž byl vychován svým otcem, a pokládá tu základ obecní knihovně. Ale to ještě není "nejhorší". Hlavní "hřích" teprve spáchá. Kterého roku k němu došlo, nepodařilo se mi zjistit. Ale určitě tomu bylo někdy kolem poloviny devatenáctého století. Těsně před vánočními svátky pozdního tmavého večera přichází páter Jan Flíček domů do Klenovic. Sněhem, pěšky až z Počátek. Tajně. Ještě před rozedněním opouští Flíčkův dvůr vůz tažený koňským spřežením. Zatím nejsou spěšný dupot koňských podkov a rachot okovaného vozu nikomu podezřelé. Ale brzy se tak stane.

Páter Jan Flíček se totiž rozhodl spáchat na tehdejší dobu nejtěžší hřích: opouští katolickou církev a se svou dívkou prchá z Čech. Bratr Josef ho veze kamsi ku Praze, hranice Jan opouští tajně a bez dokumentů u východočeského Náchoda. V Prusku se se svou dívkou oženil a stal se protestantským knězem.

Janův čin vysoko vzedmul hladinu rozbouřeného veřejného mínění. Pobouřena byla především církev. Z kazatelny soběslavského kostela je oznámen "zločin" pátera Jana Flíčka z Klenovic i s trestem, který následoval - Janovo vyobcování z katolické církve. Na celou Flíčkovu rodinu padla veliká hanba. Ta brzy, jak dále uvidíme, u jednoho ze synů Flíčkových, u nejmladšího Vojtěcha, přerostla ve velikou nenávist proti poměrům v habsburském Rakousku. O tom si povíme za chvíli.

Nespokojenost s poměry v rakouské říši byla již před skončením první poloviny devatenáctého století téměř všeobecná. Když v úterý 12. března 1848 přišla do Soběslavi a okolí zpráva o tom, že Vlachové se pozdvihli a příklad z nich si vzali i Vídeňští, radost tu z toho byla převeliká. Soběslavští nakoupili střelný prach, u tesaře dali udělat padesát dřevěných špuntů a na hradby vynesli hmoždíře. Celé město se ozdobilo, za okny stály svíce. V neděli všemi ulicemi proudily davy, v širokých řadách tu byli venkovští, lidé šli prostředkem ulice a rokovali o zprávách, které hovořily o současných revolučních událostech. Se setměním se rozezvučely zvony, z hmoždířů byly vypáleny první rány. Lid jásal a s radostí přijal zprávu o císařově slibu dát konstituci. Městem a do širokého okolí znovu znějí zvony, hudba a výstřely. Vyhlášená svoboda udělala z poddaných lidi sebevědomé, nikdo nechce poslouchat, lidé si chtějí vládnout sami, panstvo se bojí o majetek. Čechy jsou rozděleny na nové kraje, kraje na hejtmanství, hejtmanství na okresní soudy, panství byla zrušena.

Proto i Klenovice přestaly být od roku 1849 součástí panství soběslavského a Soběslav po dvou stech padesáti pěti letech přestala být jejích vrchností. Naopak podle zákona z roku 1849 byly ke Klenovicím připojeny Zvěrotice a Sedlečko a spolu tvořily místní (politickou) obec Klenovice. Zvěrotice a Sedlečko patřily ke Klenovicím pětadvacet let až do roku 1874, kdy se od svazku s Klenovicemi odloučily a vytvořily samostatné místní obce. Takže od roku 1849 žili obyvatelé naší vesnice v místní (politické) obci Klenovice, která náležela pod okresní soud v Soběslavi a pod hejtmanství táborské.

Pak po revoluční době plné nadějí, která přinesla především zrušení roboty, došlo znovu k utužení poměrů v říši. Nastalo období tvrdého Bachova absolutismu. Začalo opětné pronásledování nepohodlných lidí, kterých přesto rychle přibývalo.

Od svých předků naší lidé slýchávali, že nepřítel ze severu je zlý a krutý. Proto po porážce rakouské armády od Prusů v roce 1866 se lidu zmocnil strach a příchod Prajzů, jak byli Prušáci lidem nazýváni, byl očekáván i na Soběslavsku s velkými obavami. A to i přesto, že k němu došlo až po uzavření příměří. Prajzové přišli a ubytovávali se dům od domu. Lidi je živili a snažili se tak odvrátit nebezpečí, které z příchodu cizích vojáků hrozilo. V Klenovicích v hostinci u Holců (dům číslo 1) se srazili čeští husaři s Prušáky a "krev tu tekla potůčkem".

Jeden den Prajzové přišli, druhý odešli. Ale ještě dopoledne přišli jiní. Takže naším krajem a Klenovicemi prošla celá velká pruská armáda. Zůstala tu po ní cholera, která v jejích řadách zle řádila. Na Prajzy pak lidé vzpomínali dlouhá desetiletí a vyprávěli o nich svým dětem a vnukům ještě ve dvacátém století.

Jestliže v Soběslavi před rokem 1848, jak svědčí profesor Studnička, "každý, kdo chtěl býti pokládán za vzdělance nebo lepšího člověka, mluvil německy," pak i tu v následujících letech poměry se rychle změnily a národní uvědomění kvapem klíčilo a rostlo a během příštích dvaceti roků tu došlo k nebývalému zvratu. Všude zněly české písně, konaly se české plesy, sílilo volání po naplnění především národních práv. Prohraná válka s Pruskem v šestašedesátém jen ještě více posílila vlastenecké touhy českého národa a jeho víru ve vítězství v zápase s rakouským habsburským trůnem oslabeným válkou. Po celé zemi se konají tábory lidu, na nich jsou vznášeny naše oprávněné národní a jiné požadavky. Také v Soběslavi v létě 1868 se tajně schází skupina lidí, a ta rozhodla zorganizovat na neděli 16.srpna1868 tábor lidu na hoře Choustník. V žádosti o povolení tábora jeho hlavní organizátoři, mezi nimi byl i Vojtěch Flíček z Klenovic, uvedli tento program:

1) Jakým způsobem dosáhli bychom v brzku vyššího vzdělání ve všech třídách obyvatelstva.

2) Jak bychom docílili značnějšího pokroku v rolnictvu a průmyslu.

C. a k. okresní úřad v Soběslavi tábor tři dny před jeho konáním zakázal. Přesto se v neděli 16. srpna 1868 na hoře Choustníku sešlo značné množství lidí. Samozřejmě přišel i klenovický Flíček. Člověk nebojácný, hrdý, vlastenec. Někteří z účastníků a organizátorů pak byli pronásledování a v listopadu postaveni před soběslavský soud. Flíčka odsoudil k pokutě padesáti zlatých, kterýžto rozsudek ale Nejvyšší soud později zrušil.

Nic neodradilo některé představitele národního a demokratického života v Soběslavi a v okolních obcích a městech od toho, aby v roce příštím opakovali svůj pokus přece jen tábor lidu na Choustníku uskutečnit. Mezi účastníky tajné schůze, připravující tábor, je opět Vojtěch Flíček. Tentokrát jsou okresní orgány nuceny žádost o povolení tábora lidu uchystaného na 22. srpna 1869 povolit, i když i ony vědí, že "pravděpodobně bude zneužit". Svolavatelé jsou úřady upozorněni, že v proslovech na táboru lidu řečníci nesmí "překročit povolený program, útočit na ústavu, zmiňovat se o volbách do zemského sněmu a debatovat o státoprávních otázkách".

22. srpna 1869 se na tábor lidu do Choustníku vydalo velké množství lidí z široké oblasti Soběslavska a Táborska. Jejich účasti nezabránilo ani nepříznivé počasí. Do Choustníka bylo z Tábora vypraveno 20 povozů, ze Soběslavi 27, z Červené Řečice a z Černovic po jedenácti, z Jistebnice čtyři. Mnoho lidí přišlo pěšky. V některých zprávách se hovoří o třech tisících účastnících, v jiných o osmi tisících. Druhé číslo je pravděpodobně značně přemrštěné.

Po průvodu účastníků začalo odpoledne 22. srpna 1869 na úpatí západní strany Choustníku jednání. Jsou tu i zástupci dozírajících úřadů a četnictvo. Mezi pěti řečníky jako předposlední vystupuje na tribunu pokrytou chvojím Vojtěch Flíček. Sedmačtyřicetiletý klenovický starosta, často přerušován přítomným vládním komisařem, nebojácně volá do tisícových zástupů: "... Pomlčím tedy o tom a poukážu jen k hlavnímu prostředku ku vzdělání, na který také ctěný řečník přede mnou váhu kladl, k spolčování. Společně musíme jednati, společně si ruku podávati, ..."

- Výborně - volají účastníci

"... abychom si tak dílem k vzdělanosti širší dopomohli, dílem lépe se ubránili proti nátiskům, jež se nám stále činí. Protože se lid loni sešel náhodou na místě, kde měl náhodou býti odbýván tábor zapovězený, ovšem jen pro zábavu, byli mnozí až na zemský soud týráni a stíháni pokutami velkými - tím se dal zbabělec mnohý tak zastrašiti, že ani letos, ačkoli je tábor tento zákonně povolen, přijíti se neodvažuje. Však proto přesto je nás zde množství ohromné. A tu volám k vám, drazí přátelé, vynasnažujte se všemožně, aby školy naše vždy dále pokračovaly v duchu národním, ..."

- Výborně! - odpovídá dav.

"... aby k jazyku mateřskému vštípila se úcta hned od mládí každému synu i dceři vaší, ..."
- Výborně! -
"... abyste nedovolili ani vy, ani potomkové vaši, aby jazyk tento byl tupen a za nic pokládán, ale aby v té úctě byl držán, jak to činili předkové naši ..."
 - Sláva jim! - skandují přítomní.

Pak řekl Flíček, že "přichází čas voleb do sněmu," a byl ihned vládním komisařem přerušen, protože o volbách bylo na tomto shromáždění mluvit zakázáno. Flíček se chvíli odmlčel, ale pak o volbách do zemského sněmu začal mluvit znovu: "Volme tedy jako jeden muž toho ..."

V tomto okamžiku zasahuje znovu vládní komisař a vyhrožuje, že shromáždění rozpustí, bude-li Flíček v projevu pokračovat.

Flíčkovi proto nezbývalo nic jiného, než "dobrovolně" od projevu odstoupit.

Na tribunu vystoupil jednatel pražského spolku Oul Emil Škola: "... uvržen národ náš v okovy, jazyk český šlapán...". Škola doporučuje volit poslance jen takové, které Praha navrhne.

Načež "zeměpanský komisař" shromáždění rozpustil.
- Pokračovat, pokračovat ... - hřměl přítomný dav.

Pak se lidé povinně rozešli do svých domovů.

O táboru na Choustníku a mimo jiné i o Flíčkově projevu přinesly 27. srpna 1869 zprávu Národní listy. Brzy potom byla na některé z řečníků podána žaloba. Mezi obžalovanými je i Vojtěch Flíček. Vyšetřování a tahání po soudech trvalo dlouho. Vojtěch Flíček při vyšetřování takticky kličkuje, ale hrdě se hlásí ke všemu, co řekl, hájí své vlastenecké názory. 12. prosince 1870 vynesl krajský soud v Táboře rozsudek, jím se všichni obžalovaní zprošťují viny - kromě jediného - Vojtěcha Flíčka, který byl odsouzen ke dvěma měsícům vězení. Vojtěch Flíček se proti rozsudku opět odvolává a bojuje dál. Dál vede svůj spor, který není jen sporem jeho, i když jistě i nejedním obyvatelem Klenovic je Flíčkovo počínání považováno sice za vlastenecké, ale přesto pošetilé. Odvážní a čestní lidé to totiž neměli nikdy lehké.

Flíčkův spor a boj trvaly dlouho. Důkazem toho je i silný svazek soudních spisů uložený dnes ve Státním archivu v Třeboni (SA Třeboň, karton č. 471, krajský soud Tábor), potvrzují to i jiné úřední knihy a zápisy v nich.

Roku 1918 devadesátišestiletý Vojtěch Flíček zemřel. Myslím, že svým bojem, houževnatostí, s jakou ho vedl, odhodláním a vlastenectvím byl nejvýznamnějším z klenovických rodáků a jeho význam překročil hranice naší vesnice.

V publikaci Soběslavsko, napsané Emilem Smržem, můžeme číst i tuto větu: "Klenovice měly svou slávu v dobách, kdy ještě nebylo železnice a kdy formani projížděli a zastavovali se na cestě do Prahy." Myslím si, že Smržova slova o"slávě" Klenovic jsou nadsazená, protože o něčem takovém v souvislosti s naší vesnicí nemůže být ani řeči. Jejich "sláva" byla v minulosti vždy nepatrná, i když je pravda, že ležely na kdysi velmi důležité silnici směřující ku Praze a že v jejich zájezdním hostinci se stavovaly kupecké i jiné povozy, aby tu formani, cestující i přípřeží načerpali sil pro další cestu. A je také pravda, že s výstavbou železnice na počátku sedmdesátých let devatenáctého století i tahle "sláva", založená na občasném zastavení formanských vozů, pomalu pohasínala, až zhasla úplně.

Jsme-li u stavby železnice, musím se zmínit aspoň málo o tomto divu světa, který proťal i území naší vesnice. Železniční trať vedoucí přes Klenovice byla budována v druhé polovině šedesátých a na počátku sedmdesátých let devatenáctého století a mimo jiné oddělila naši obec od osady Ovčín. Provoz na ní byl zahájen roku 1871 a jak jsem se dočetl v šestém ročníku Kraje kalicha, k průjezdu prvního vlaku se dostavilo mnoho klenovických občanů. Zvědavci se shromáždili u trati vedoucí "Molíkovým vrchem" (vrch byl pojmenován po svém majiteli - Molíkovi, který vlastnil především pole bývalého klenovického dvora, jež se táhla od Klenovic směrem k Ovčínu). Hovoříme-li o klenovických zvědavcích, čekajících na průjezd prvního vlaku, citujme slova, jež o této události přinesl po desetiletích zmíněný Kraj kalicha: "... první vlak. Už je tady, ale co to? Všichni utíkají, bojí se a křičí: "Pane bože, chraň nás, čert jede!" Ani se nechce věřit, že by Klenovičtí sedmdesátých let devatenáctého století byli takoví strašpytlové a zabedněnci. Určitě ne.