Významní občané

Nyní se ve vyprávění vraťme od počátku našeho století zpět do doby kolem poloviny století minulého - devatenáctého. Dne 28. září 1841 došlo v Klenovicích k události, jejíž význam si v těch chvílích samozřejmě nikdo neuvědomoval. Toho dne se tu totiž narodil v domě číslo 36 Václav Petrů, o němž jsme již mluvili na straně 16 a jehož pamětní deska vsazená do průčelí rodného domu ho trochu nadsazeně nazývá spisovatelem. I když na druhé straně je pravda, že jmenovaný byl autorem mnoha knih, publikací i časopiseckých a novinových článků. Zabýval se především historií, literaturou a v tomto oboru byl autorem nejedné pedagogické a didaktické práce. Z rozsáhlejších děl Václava Petrů, působícího po dobu třiceti čtyř roků ve funkci ředitele gymnázia v Pelhřimově, uveďme aspoň těchto několik: Dějiny města Pelhřimova, Ilustrované dějiny literatury povšechné, Poetická čítanka, Čítanka pro nižší třídy škol středních, Obrazy ze života starověkých národů, Anthologie epických básní původních a přeložených, byl spoluautorem čítanek pro školy měšťanské.

Václav Petrů ani po letech působení v Pelhřimově na svoji rodnou obec nezapomněl. Založil zde obecní knihovnu a pro začátek jí věnoval 634 knih a byla umístěna v jeho rodném domě. Ani obec nezapomněla na Václava Petrů. Za jeho zásluhy o Klenovice byl jmenován jejich čestným občanem, po letech - roku 1931 - u příležitosti jeho nedožitých devadesátých narozenin - byla do jeho rodného domu vsazena pamětní deska.

Dalším "klenovickým" mužem, který vešel do povědomí Soběslavska, byl široko daleko známý dudák František Kopšík. Po pravdě je však třeba napsat, že Kopšík klenovickým rodákem nebyl. Narodil se roku 1821 v Čerazi, odkud se brzy potom s rodiči přestěhoval do Soběslavi, kde chodil i do školy. Pak sloužil u sedláků jako pasák dobytka, posléze se po vzoru svého otce vyučil krejčím a se svým řemeslem cestoval a šil od statku ke statku. Ve čtyřicátém roce se stal krejčovským mistrem, koupil si v Soběslavi malý domek a oženil se. Později byl postupně hostinským ve Zvěroticích, hajným v Borech u Klenovic a nakonec se přestěhoval do domu číslo 45 v Klenovicích, kde byla i hospoda, a Kopšík tu žil dlouhá léta u svého zetě.

Kopšíkův život byl pestrý. Vším, čím byl, můžeme říci s básníkem, byl rád. Ale nejraději byl muzikantem. A jak k tomu muzicírování přišel? Od svého otce se naučil na housle a od jeho známého, jakéhosi sedláka, poznal hru na dudy. Spolu s Františkem Vaštou z Klenovic, Jankem z Dírné, Chalupou ze Skalice, Kalašem z Mokré, Řehákem z Komárova a Macháčkem z Vesce patřil k nejznámějším dudákům Soběslavska. Avšak Kopšík byl z nich nejoblíbenější, nejvýznamnější. Zeširoka daleka pro něho do Klenovic přicházeli a přijížděli, aby jim šel zahrát k muzikám a na svatby. Dudával až za Bukovskem, v Neplachově, ve Bzí a mnohem dál. Kopšíka dokonce pozvali, aby v letech 1890 a 1891 hrál u české chalupy na výstavě v Praze. Ale nejvíce se "blatský dudák" z Klenovic proslavil na výstavě v Soběslavi roku 1898, kde tehdy již sedmasedmdesátiletý Kopšík hrál neúnavně v národopisném oddělení. Klenovické chase hrával ještě v době, kdy mu bylo přes devadesát roků. Dokonce nedlouho před svou smrtí zahrál klenovickým brancům odcházejícím roku 1914 do první světové války. A to mu bylo již třiadevadesát let.

V březnu 1915 František Kopšík zemřel. V neděli jedenadvacátého byl pohřben na soběslavském hřbitově. Na poslední cestě ho za zvuku hudby doprovodily celé Klenovice a mnoho zvědavců a přátel ze Soběslavi a okolí.

Obliba a věhlas Františka Kopšíka přežily jeho smrt o několik desetiletí. Jeho písničky jsou uloženy v knihovně soběslavského muzea, jemuž Kopšík odkázal i svoje dudy. V soběslavském muzeu "přežil" i sám František Kopšík. Správce muzea profesor Kopecký dal Kopšíka zvěčnit v podobě figuríny v životní velikosti a umístil ji v muzeu. Kopšík oděný v blatském kroji a s dudami v rukou seděl v koutě blatské světnice při svatebním veselí a jakoby očekával družbovo znamení, aby spustil skočnou. Tak poznaly "blatského dudáka" z Klenovic Františka Kopšíka ještě generace těch, kteří navštěvovali soběslavské muzeum mezi světovými válkami a vletech následujících. Později při reinstalaci byla Kopšíkova figurína z muzea odvezena a byla uschována v muzejním depozitáři ve Veselí nad Lužnicí.