15. století

Počátek patnáctého století byl poznamenán velkým sociálním a náboženským vřením. Kde jinde bychom pro toto tvrzení mohli najít více pádnějších důkazů než v jižních Čechách. A na Táborsku zvlášť. Nespokojenost lidu se obrátila především proti katolické církvi a jejím institucím. Je jen samozřejmé, že hlas husitských nespokojenců byl slyšet i na Soběslavsku, nevyjímaje Klenovice, jen málo přes desítku kilometrů vzdálené od Kozího hrádku, Sezimova Ústí a později od nově vzniklého husitského Tábora. Jak se Klenovičtí stavěli k husitům, nevíme, ale je skutečností, že měli možnost poznat je samotné i s jejich vojenskou silou velmi brzy, když předtím ještě poznali kázání Mistra Jana Husa zavítavšího do Soběslavi.

Táboři se ve své svaté nenávisti proti zlořádům v katolické církvi vrhli především proti klášterům. Již 23. dubna 1420 přepadli premonstrátský klášter Milevský a hned nato ženský klášter v Louňovicích. Vypálili je a pobořili. Louňovický klášter tak patřil mezi první, které husité vyvrátili a zrušili. Jeho statky sice ještě toho roku (1420) král Zikmund při svém pobytu v Kutné Hoře zapsal v hodnotě jednoho tisíce kop grošů svému věrnému vojevůdci rytíři Janu z Chotěmic a na Vlašimi, ale víme, že toto královo rozhodnutí se nikdy nerealizovalo. Však také, kdo by dal na nějakou listinu vydanou nenáviděným králem, v té době poraženým husity na Vítkově a vyhnaným s ostudou ze země?! A tak kališníci celé panství louňovického kláštera připojili ke svému právě založenému městu Táboru a užívali je sami. Tábor si pak zboží bývalého louňovického kláštera podržel po celých sto dvacet sedm let. Po celou uvedenou dobu (od roku 1420 do roku 1547) bylo město Tábor majitelem Nedvědického újezdu a tím i Klenovic. O tom si ale budeme povídat později.

Zatím stojíme uprostřed bouřných dob husitského revolučního hnutí. Klenovice, ležící nedaleko hradeb Soběslavi, jež byla poddanským městem jednoho z předních odpůrců husitské revoluce Oldřicha z Rožmberka, proti němuž táborité často vytáhli do pole, s "božími bojovníky" se nejednou setkali. Protože z Tábora do Soběslavi a tím i ze Soběslavi do Tábora vede cesta pouze přes Klenovice, měli Klenovičtí možnost "vidět" se nejednou s husitským vojskem i s jeho odpůrci. Snad první příležitost toho druhu se jim naskytla již na počátku léta 1420, kdy krajem procházela vojska Oldřichova, jež pak 23. června obklíčila vznikající Tábor. Oldřich využil skutečnosti, že Žižkovi bojovníci nebyli přítomni v Táboře, ale nacházeli se právě u Prahy, jíž spěchali na pomoc proti křížové výpravě, která pro císaře Zikmunda skončila tak neslavně na Vítkově. V té době obyvatelé Soběslavi a okolních vesnic poznali další nepřátele husitů - vojsko Albrechta, knížete Rakouského, jenž chvátal ku Praze na pomoc Zikmundovi a dal v Soběslavi a okolí upálit na hranici mnoho podobojích.

Protože již po týdnu, 30. června 1420, obléhání Tábora skončilo Rožmberkovou ztrátou ležení a pobitím mnoha jeho vojenského lidu, otevřela se Žižkovu vojsku cesta na jih - k potrestání Oldřicha i k získání nových spojenců. Koncem srpna proto husité vytáhli proti rožmberské Soběslavi a vypálili ji. Město i okolí poznalo nové mrtvé a raněné. Bez valných překážek pak husité procházeli celým krajem a v příštím roce - v říjnu 1421 - prošli Klenovicemi opět a znovu se zmocnili Soběslavi. Rožmberské město znovu hořelo, Žižka mu navíc přikázal pobořit městské hradby a kostelní věž, která byla do té doby důležitým strategickým bodem.

Jestliže má pravdu lidové rčení "do třetice všeho dobrého i zlého", pak v případě Soběslavských (a tím i vesnic a jejich obyvatel v nejbližším okolí města) tato pravda byla naplněna vrchovatě, když v únoru 1435 bylo město sežehnuto protihusitskými vojsky panské jednoty.

Po skončení husitských válek lid našeho kraje mnoho klidu nepoznal. Útrapy pokračovaly a vyvrcholily znovu v šedesátých letech patnáctého století, kdy mocenské aspirace Rožmberků vrhly Soběslav a okolí do nových vojenských střetnutí. Vesnicemi Soběslavska procházela vojska sem a tam, v bitvě, odbývající se u Soběslavi 3. července 1467 a roku následujícího u Dráchova, ztratilo mnoho Soběslavských a lidu okolních vesnic nejen poslední majetek, ale často i život. I tehdejší vojenská tažení a střetnutí jsou důkazem, že války byly vždy tou nejstrašnější metlou, postihující především prostý lid.