Menu
Obec Klenovice
Klenoviceokres Tábor

16. století

Smlouva z roku 1594 (úvodní část)

V předešlé části jsme si pověděli o tom, že dobytím louňovického kláštera husity Nedvědický újezd se stal, stejně jako mnoho jiných vesnic v okolí Tábora, součástí jeho panství.

V předešlé části jsme si pověděli o tom, že dobytím louňovického kláštera husity Nedvědický újezd se stal, stejně jako mnoho jiných vesnic v okolí Tábora, součástí jeho panství. A právě z písemností města Tábora se můžeme leccos, i když nemnoho, dovědět i o Klenovicích. Dočteme se v nich například i to, že na rozhraní patnáctého a šestnáctého století (nejpozději však před rokem 1547) patřilo k Nedvědickému újezdu celkem deset vesnic s rozlohou 8.300 jiter, žilo v nich 85osedlých, kteří obhospodařovali 89 lánů polí, ze kterých Táboru půlletně platili 33kop a 12 grošů. Výše uvedených pětaosmdesát osedlých Nedvědického újezdu bylo rozděleno takto:

  • Nedvědice: 9 osedlých 
  • Svakov: 8 osedlých 
  • Mokrý: 7 osedlých 
  • Vesce: 7 osedlých 
  • Záluží: 5 osedlých 
  • Vlastiboř: 7 osedlých 
  • Debrník: 9 osedlých 
  • Klenovice: 12 osedlých 
  • Druhovice: 10 osedlých 
  • Skrýchov: 11 osedlých 

Z pouhého srovnání součtu osedlých v jednotlivých vesnicích Nedvědického újezdu poznáme, že v Klenovicích byl jejich počet nejvyšší a že tehdy vesnice se dvanácti osedlými patřila mezi obce větší než průměrné. Víme-li, že v té době na jedné poddanské usedlosti žila jedna rodina, která měla průměrně pět až sedm členů, pak dojdeme k poznání, že v Klenovicích tehdy žilo asi šedesát až osmdesát pět obyvatel poddaných a členů jejich rodin.

Záznamy urbáře táborského panství jsou pro nás zajímavé i proto, že uvádějí první jména klenovických obyvatel, velikost jimi obhospodařované půdy a výši svatohavelského úroku (platil se na sv. Havla - tedy na podzim). V táborském urbáři se o Klinovicích (tak jsou v něm Klenovice zapsány) a o jejich poddaných píše toto:

  • Zimdus (Zinduska): lán, 20 grošů 
  • Jan Klepa: 1/2 lánu, 25 grošů 
  • Marek (Kovář): 1/2 lánu, 10 grošů 
  • Pavel: 1 lán, 20 grošů 
  • Šerý: 1/2 lánu, 10 grošů 
  • Švík: 1/2 lánu, 10 grošů 
  • Polák: 1 1/2 lánu, 30 grošů 
  • Václav Klepa (Michal): 1 1/2 lánu, 30 grošů 
  • Šilhan: 1 lán, 20 grošů 
  • Bartoň: 1/2 lánu, 10 grošů 
  • Mládek Tůmův (Dvořák): 1/2 lánu, 10 grošů 
  • Vondráček kovář z dvoru 1 kopa) 
  • Podsedkové: Rybář starý, Choustnický a Drlík platí po 4 groších

Později je zápis o klenovických poddaných a jejich povinnostech doplněn v táborském urbáři o další tři jména:

  • Michal kovářz chalupy 4 groše, týž roboty 6 dní po 2 groších, o vánocích tré kur.
  • Jakubz podsedku 4 groše a z 30 záhonů Choustnického 4 groše
  • Chocholz podsedku 2 groše.

K táborskému panství též patřil zpočátku pustý klenovický dvůr, který měl tři lány polí a v období před rokem 1547 se z něho odváděla jedna kopa úroku půlletně. V jiných zápisech se říká, že dvůr v Klenovicích přenechávalo město Tábor některým poddaným za jisté služby, které pro město konali. Stejně prý tomu bylo i se dvorem v Nedvědicích, Záluží, Druhovicích (Drhovicích).

Pro srovnání a pro představu o ceně půdy uveďme, že roku 1545 stál v Klenovicích lán dědiny 77 kop grošů.

Celkově o poddanských povinnostech na táborském panství před rokem 1547 víme, že tady, stejně jako na panstvích jiných, poddaní platili úrok svatojiřský (platil se kolem sv. Jiří - 24. dubna) a svatohavelský (placen kolem sv. Havla - 16. října). Poddaní v Nedvědickém újezdu půlletně platili z jednoho lánu většinou dvanáct až dvacet grošů. K robotám tu poddaní kromě jednoho zavázáni nebyli a jen někteří z nich mimo úrok odváděli ještě jiné platy. Klenovičtí kromě úroku dávali toliko slepice. Souhrnně tedy můžeme říci, že na poddaných Tábora ležely nižší povinnosti než na poddaných panství jiných.

Jak již víme, zboží bývalého louňovického kláštera drželo město Tábor po dobu sto sedmadvaceti roků do r. 1548. Po celý ten čas panoval Tábor i nad Nedvědickým újezdem a spolu s ním i nad Klenovicemi. Ale právě po téhle dlouhé době přišly události, které všechno změnily. I když šlo o události, jejichž hlavní děj byl od nás vzdálen stovky kilometrů, jejich následky poznali i poddaní v Klenovicích.

To bylo tak: Po vypuknutí války Šmalkaldské některá česká města a část české, především nižší šlechty se rozhodly nepodporovat císaře Ferdinanda I. a odmítly mu poskytnout pomoc v boji s německými evangelíky. Mezi odbojníky byla i jihočeská města Písek, Vodňany a Tábor. Avšak po bitvě u Mühlberka, v níž císař Ferdinand zvítězil, rozhodl se protihabsburskou vzpouru Čechů tvrdě potrestat. Nastala doba pokut a konfiskací majetku neposlušné šlechty a především měst. Na tak zvaném "krvavém sněmu" byl v roce 1547 vznesen trest i pro Táborské. Celých pět šestin jejich zboží bylo rozhněvaným císařem zkonfiskováno a jím prodáno nové vrchnosti. Tábor ztratil mimo jiné i celý Nedvědický újezd.

A jak se můžeme dočíst v Životě Viléma z Rožmberka, napsaném kronikářem Václavem Březanem, Nedvědický újezd s vesnicemi Nedvědice, Mokrý, Svakov, Vesce, Záluží, Vlastiboř, Debrník a Klenovice koupili sirotci po Joštovi z Rožmberka a zaplatili za něj 11.000 kop grošů č. r., "poněvadž ten statek velmi k panství domu Rožmberského příležitý byl", i když "... jiní na poskoku byli, kteří o nějž stáli."

Z výše uvedeného plyne, že rokem 1548 počínaje stali se vrchností Klenovických Rožmberkové, jejich úroky proto neputují do Tábora, ale na Choustník, který byl centrem zdejšího rozsáhlého rožmberského panství. Ale panování Rožmberků nad Klenovicemi nemělo dlouhého trvání a nepřečkalo ani zbytek šestnáctého století. Když totiž roku 1592 zemřel Vilém z Rožmberka, jeho bratr Petr Vok po něm zdědil nejen rozsáhlé statky, ale i velké dluhy. Věřitelé nečekali a začali se hlásit o své. Petr Vok neměl proto na vybranou a začal své panství kus po kuse rozprodávat. Nejdříve přišly na řadu vesnice, které kdysi tvořily Nedvědický újezd, a několik dalších obcí v okolí Soběslavi, jež také přináležely k panství choustnickému. Soběslavští měšťané, vedení primátorem Řehořem Smrčkou, pochopili, že prodejem okolních vesnic Rožmberky hrozí městu úplné obklíčení cizí šlechtou. Za této situace se Smrčkovi bez obtíží podařilo přesvědčit měšťany, aby Petra Voka o koupi vesnic požádala sama Soběslav. Petr Vok žádosti svých soběslavských poddaných vyhověl. Město si vypůjčilo 10.000 kop grošů a koupené zboží hotově zaplatilo. Tak "ve středu po památce svatého Valentina roku 1594" Soběslav za půjčené peníze získala znamenité zboží, k němuž náležely

"dvory poplužní s poplužím, jeden ve vsi Klenovicích, při němž u řeky ovčín, též druhý dvůr ve vsi Skalici s mlýny dvěma, jeden slove "veliký" u města Soběslavě, druhej nade vsí Skalicí slove Lepýho i s pilou při témž mlýně, oba na řece Lužnici, se všemi svršky a nábytky při týchž dvořích, ovčíně, mlejnech s dědinami, lukami, štěpnicemi, zahradami, chmelnicemi, pastvištěmi, průhony, což k těm dvorům, ovčínu, mlejnům přináležitého jest, a dvory kmetcí s platem, ves Klenovice celou a dvory kmetcí s platy, ves celou Ceraz i se mlejnem Čejnovským a dvory kmetcí s platy, ves Vesci celou ..., ves Mokrej ..., ves Debrník ..., ves Skalici ..., ves Řípec ..., ves Nedvědice ..., ves Záluží ..., ves Lastiboř ..., ves Roudnej ..., ves pustou Svakov ...".

V dalších odstavcích smlouva vyjmenovává lesy - Luh, Lužec, Kuchyňka, Sladký, Růžebnice, Paseky, Kaplanka - fary, potoky, řeku a vůbec vše, co dříve Rožmberkové užívali a dnes Soběslavi prodávají.

Radost z toho byla v Soběslavi převeliká. O masopustním pondělí bylo koupené panství městu slavnostně předáno, dostavit se museli poddaní koupených vesnic a "dobrovolně" slibovali poddanost soběslavskému magistrátu. Ve čtvrtek na den svatého Matěje za přítomnosti "všech pánů měšťanů i předměstských sousedů, jakož i množství dětí" na radničním mashausu četl primátor Soběslavi Řehoř Smrčka ze Sabínova trhovou smlouvu a seznámil s ní širokou veřejnost, která se dostavila v hojném počtu, neboť "v přístupu nikomu bráněno nebylo". Pak se odebrali všichni "radostně do kostela a Pána velebili".

Po "radostném velebení Pána" nastal pro nové poddané Soběslavi neradostný život. Město se stalo nelítostnou vrchností svých poddaných, ze kterých se snažilo vydřít, co se dalo. Někdy ještě víc! Soběslav se roku 1594 stala Klenovickým nejen vrchností novou, ale jak pozdější běh života ukázal, i vrchností poslední. Po celých dvě stě padesát a několik roků poddaní z Klenovic a dalších okolních vesnic pracovali na Soběslav, poslouchali ji a před jejími představenými se klaněli tak, jak to museli dělat před svými pány všichni jiní poddaní.

Ale abychom si udělali představu o nové vrchnosti klenovických poddaných, musím uvést aspoň těchto několik údajů: V první polovině 16. století bylo v Soběslavi ve vnitřním městě 115 domů, na předměstí stálo několik dvorů a chalupy pastuší. Za dvě stě let - v roce 1740 - měla Soběslav 270 domů a 1.296 obyvatel. Do bran se vcházelo po zvedacím mostě, vedoucím přes hradební příkop, obklopující celé město. Brána, kterou do Soběslavi přicházeli Klenovičtí, jmenovala se nejprve Ústecká, později Táborská.

Nyní se vraťme znovu k trhové smlouvě z roku 1594 a všimněme si v ní následujících tří slov: "VES PUSTOU SVAKOV". A vrátíme-li se zpět až na stranu 9, i tam najdeme jméno vesnice Svakov (ano, jde o Svákov) mezi vesnicemi Nedvědického újezdu spolu s počtem osedlých, kteří ve Svakově žili. S osmi osedlými byl Svakov ještě v první polovině šestnáctého století průměrně velkou, žijící vesnicí. Odpověď na otázku, co se ve Svakově přihodilo, že již před koncem století byl vesnicí pustou, můžeme se pouze domýšlet, a to na základě archeologických vykopávek. Ty dosvědčují, že vesnice Svakov, ležící na levém břehu Lužnice nedaleko dnes stejnojmenného lesa, vyhořela. Stalo se tak asi ve druhé polovině šestnáctého století za okolností, které nám nejsou známy. V dalších staletích tu byla, a je až dosud, pouze samota nesoucí název Pod Svákovem, nebo také Podsvákov, která přináležela a přináleží ke Klenovicím.

Datum vložení: 28. 6. 2022 10:13
Datum poslední aktualizace: 9. 9. 2022 10:13
Autor: prevod webu

Partneři - svazky - projekty

Kde nás najdete?