18. století

Období vlády císařovny Marie Terezie je mimo jiné i dobou zavádění pořádku do evidence rustikálu (hospodářství poddaných), robotních povinností a dominikálu (hospodářství vrchnostenská). Potřebné údaje o rustikálu a dominikálu jsou zaznamenány v tak zvaném Tereziánském katastru, který byl dokončen roku 1757.

Z Tereziánského katastru se můžeme dovědět, že město Soběslav leží v kraji Budějovickém a patří mu následující městské vsi:

Klenovice, Zvěrotice, Chlebov, Mokrá, Čeraz, Záluží, Vlastiboř, Svinky, Debrník, Lhota Rybova, Nedvědice, Skalice, Roudná, Radimov, Hlavatce, Pleše, Bečice.

V části o rustikálu se v katastru dočteme, že roku 1757 bylo v Klenovicích celkem šestnáct hospodářství, rozdělených podle množství půdy takto:

• do 1 strychu - 2 hospodáři
• 1 - 5 strychů - 3 hospodáři
• 5 - 15 strychů - 0
• 15 - 30 strychů - 1 hospodář
• 30 - 60 strychů - 6 hospodářů
• přes 60 strychů - 4 hospodáři

Klenovický rustikál měl následující složení:

• Pole - 147,3 strychů
• Lada - 70 strychů
• Pastviny - 64 strychy
• Deputátní - pole - 22,3 strychy, lada - 11 strychů

Jestliže tedy srovnáme velikost rustikálu a dominikálu, vidíme, že v Klenovicích velkou většinu půdy - tři čtvrtiny - obhospodařovali poddaní, přičemž vrchnost (město Soběslav) vlastnila pouze jednu čtvrtinu. Tu většinou obhospodařoval klenovický dvůr, ke kterému patřil i "klenovický" ovčín. Ovce z ovčína vypásaly nejen pastviny a ladem ležící půdu (lada), která v tak velké výměře (celkem 134 strychy pastvin a půdy ležící ladem) patřila ke klenovickému dvoru.

Jestliže poddaný lid měl vždy jen tolik, aby uhájil pouze holý život, pak na počátku sedmdesátých let osmnáctého století se mu nedostávalo ani to nejnutnější. Následkem neúrody vznikl v letech 1771 - 1773 hlad a pak i mor, který prý do té doby "takového rozsahu nikdy nezaznamenal". Roku 1770 po svátku Josefa (19.března) napadla silná vrstva sněhu, který zůstal ležet přes čtyři týdny. Většina obilí pod sněhem vyhynula. Dílo zkázy dokonaly letní deště. Úroda toho roku byla tak nízká, že na podzim poddaní neměli ani čím osít svá políčka, která proto zčásti zůstala ležet ladem.

Na jaře 1771 se katastrofa s přívalem sněhu opakovala. Úroda byla opět velmi malá. Mezi lidem nastala nesmírná bída. Někteří odešli do ciziny, jiní šli žebrotou. Kdo zůstal, živil se kopřivami, šťovíkem, lebedou, kořínky. Hospodáři propouštěli čeleď ze služby, protože neměli, co by jí dali jíst. Hladoví lidé se nemohli dočkat léta a řezali ještě nezralé klasy. Mnozí z toho dostali zimnici a zemřeli.

Ubožáci utíkali do měst a žebrali v jejich ulicích. Vyzáblí, žlutí, denně se jich stovky scházely na náměstí v Táboře a jinde. I šaty ze sebe prodávali, aby koupili aspoň malý kousek chleba.

V roce 1772 utrpení dokonal mor. Toho roku se na Soběslavsku vyrojilo mnoho myší, které spousty obilí sežraly nebo natahaly do svých děr. Hladový lid ho z myších děr vykopával a jedl. Zatuchlé infikované obilí přivodilo pak mnoho nemocí a úmrtí lidí zesláblých hladem.

V roce 1772 úroda byla sice dobrá, ale v roce příštím "přišel pád dobytka" a mnoho hospodářského zvířectva zahynulo.

Z předešlého vyprávění víme, že v Klenovicích vedle poddanských hospodářství byl vrchnostenský dvůr, který spolu s ovčínem patřil městu Soběslavi. Domnívám se, že dvůr se nacházel na konci naší vesnice (směrem k Ovčínu), tam, kde je dnes hospodářské stavení číslo 21 a okolní domy. "Klenovický" ovčín byl vystavěn uprostřed pastvin na pravém břehu Lužnice.

Avšak ve druhé polovině osmnáctého století dochází ve způsobu hospodaření "klenovského dvora" a jeho ovčína k zásadním změnám. Soběslav se rozhodla dvůr i ovčín prodat. A tak se v zápisech z roku 1789 můžeme dočíst, že došlo k prodeji "orných a lučních pozemků od klenovického dvora" a že je s částí samotného dvora koupil Jan Molík.

Na podzim téhož roku jako dvůr je rozprodáván i ovčín. Jeho polovinu od soběslavské obce koupil Vavřinec Cílek, který kromě poloviny ovčína získal i část polí a luk a též díl stavení přináležejících k ovčínu.

I když v pozdějších letech se omezil chov ovcí a ruší se ovčín, pojmenování pro tuto část Klenovic, kde ležel ovčín, zůstalo zachováno. Z obecného názvu místa chovu ovcí - ovčín - se stalo místní jméno osady patřící i nadále ke Klenovicím - Ovčín.